Jak to bylo, příteli, s Tvou první múzou? Zůstala zde čekat, kdy se k ní vrátíš? Byla trpělivá? Vítala Tě, nebo zapomněla? Objala něžně navrátilce? Ztraceného syna? Anebo odvrátila zrak? Co zbloudilo v čase a co vytrvalo?

Ptám se Tě proto, kamaráde, že vím o múzách své. Jsou přelétavé. Vrtošivé. Svéhlavé. Opustíš-li ji, najde si jiného básníka. Múza má reinkarnaci v krvi. Věřím, že´s neměl za zlé své první múze, že z nouze vzala zavděk písničkáři, co vykročili z bodu, kde končily Tvé zdejší stopy. Ostatně o tom zpíváš. V rozpustilých verších. Poplatných ale revoluční euforii… Víš, kam tím mířím: Nebyla to zrada?

Budu hádat. Řekl sis omnia mea mecum porto? To bych bral. Tu víru, že je básník dlužen své múze svobodu. Bere ji i na cestu, ze které není návratu. Básník jsa odsouzen k samotě, nechce ji sdílet sám. Ve dvou se to lépe táhne, vemlouvá se múze: Jsi-li éterická, nemáš proč být teritoriální. Všude dobře, tak co tady, černě se tenkrát žertovalo…

Entropie. Vše podléhá fragmentaci, degraduje, rozpadá se, kazí. Je vlastně s podivem, že svět ještě drží pohromadě. Máme s tím práce jako na kostele. Být doma prorokem je výsada cizincova. Je to břímě sladké. Hořké je zůstat cizí mezi svými. Tvá mise, starý brachu, se nikdy nenaplní. Vždy bude třeba hledat světlo, když tu není. Vím, na co myslíš: Byli jsme zasvěceni…

Pohlížet přes stržený drát na veselící se notorické nevolníky. Smutné k popukání. Škoda rýmů na opis panoptika. Slova se příčí v krku, touží být nevyřčena. Není to něčí vina. Vzpomínáš, jak ses ptal na dubové stoly, v hospodě v Milovicích? Dlužím Ti pravdu: Řekl jsem, že ano, ale ve skutečnosti nevím. Zaleželo na tom? Vedou se tam věčně plytké řeči. Jedno ale vím. Změnil bys to. Myslím na Mnichov, jak pro Tvou rýmovanou řeč utichla hospoda U Jožinka: Vždy je to o básníkovi…